Podkarpatská Rus a východní Slovensko jako brána na východ

Podkarpatská Rus a východní Slovensko jako brána na východ

Cestovat na evropský východ znamená pro většinu lidí stále ještě něco velmi podivného. Toto poznávání už vyhledávají jen melancholické duše milující snad romantickou, avšak dávno k vymření odsouzenou epochu lidských dějin. Poslední dobou se ale objevuje zájem k pohlédnutí na východoevropské kultury trochu jiným způsobem. A takových zájemců stále přibývá. Co se dá stihnout za pět dní v autobuse?

Mnoho lidí, kterých se zeptáte, proč nejezdí na evropský východ, často jen ledabyle a neuváženě odvětí, že fotit všudypřítomnou bídu, pomníky “věčného“ socialismu, případně jakési “skanzeny“ starých lidských životů je příliš nepřitahuje. A mají pravdu. Jsou však i tací, které cesty do těchto končin velmi lákají. Svoji přitažlivost však nejsou plně schopni vystihnout jinak než: “Cítíme zde, snad jen podvědomě, intuitivně jakýsi svět hlubší, osobnější, snad duchovní. Svět, který jakoby stále kráčel, napříč pády zběsilých dějin, svou pouť“. Pro tyto cestovatele neznamenají tudíž cesty k východu pouhý zábavně-turistický pokrm, ale také pokrm velmi hutný, je samotné rozvíjející. Tedy proč nedat Východu znovu šanci?! A kde začínat vhodněji, než na nám (Čechům) tolik blízkém a přesto často tolik neznámém východním Slovensku a Podkarpatské Rusi. Poznávací zájezdy CK Travel 2002 pomohou nahlédnout i do těchto krajin.

Foto: Košice - fontána a kostel sv. Alžběty

Po úvodních pohledech do otevřených planin spišského kraje musí být první zastávkou jistě perla východního Slovenska - Košice. Zastavení sice není dlouhé, přesto dostatečné k přesvědčení o patřičnosti letošní (2013) výstavní známky pro celé město. A to přímo titulu “Evropské hlavní města kultury“. Výstavní goticko-barokní promenády a především samotná impozantní katedrála sv. Alžběty nám dávají tušit nejen historickou velkolepost, ale také důležitost správního střediska pro celé východní Slovensko. Brzy však pokračujeme hbitě dál, protože cílem naší stále netrpělivější zvědavosti jsou už, dle dialektu vycítěné, blízké hranice Ukrajiny.

Cestovatel po východní Evropě se vždy musí vyzbrojit jistými, nesnadno v obchodech sehnatelnými výbavami jako je trpělivost a především, vcítění se. Bez jistého nadhledu zkrátka cestování pro nás, už často tolik zpohodlnělé, není možné. První zkouškou trpělivosti tedy jsou vždy přejezdy hranic. A že jde o pořádně nasazenou laťku, Vám poví nejeden slovensko-ukrajinský převozník pánviček a jiných kýžených “západních“ výrobků. Že se nenacházíme v čase před dvěma desítkami let, Vás ujistí snad jen modrožlutě přebarvené vlajky postrádající srp s kladivem a také konečné razítko v pase, umožňující zdárný průjezd. Poté už vítejte: na matičce Rusi, Haliči, v Sovětském svazu nebo prostě na Ukrajině. Interpretace je pouze na cestujících.

Foto: Užhorod - skanzen

Užhorod. Československý, maďarský, ukrajinský? Snad rusínský

Na Podkarpatské Rusi, dobrá, chcete-li “aktuálněji“, zakarpatské Ukrajině vždy cítíte (cítíte-li na svých cestách vyjma nepohodlného ubytování a stravy vůbec něco) přinejmenším výrazně dějiny a především jejich mísení se. Zejména v trochu jiné skladbě než ve zbytku Ukrajiny. Užhorod je toho zářným příkladem. Architektonicky honosné prvorepublikové vily zasazené do bujné zeleně, všudypřítomný funkcionalismus na školách, úřadech i bankách, sochy tatíčka Masaryka, staré kanály z “matičky Prahy“ či sem tam mezi azbukou vykukující české názvy pouličních krámků dávají tušit, že na prvorepublikové dějiny se stále vzpomíná rádo. Dokonce sem vedl i velmi frekventovaný železniční spoj z Prahy. Vše pak doplňuje existence stále velmi živého spolku T. G. Masaryka, kde krom výuky češtiny a jiných aktivit, také rádi vítají své československé “krajany“. 

Český prvek je poté promísen s architekturou rakousko-uherskou, jelikož bylo město vždy jedním z důležitých center Uher na východě, a zejména prvkem sovětského socialismu, který zde byl takřka všudypřítomně implantován ve velké rychlosti po 2. světové válce, kdy byl Užhorod připojen k SSSR a aktivně tak zapojen do socialistické transformace společnosti. O to silněji nás šokuje po ranním probuzení v dnes už trochu zacházejícím hotelu, kterýž sám byl projektován jako výspa budovatelských časů, pohled na v neméně pompézním duchu nově vystavěný pravoslavný chrám sv. Ducha, který vyhlíží doslova jako pěst na oči v okolní betonové zástavbě. S tímto pohledem se ale setkáváme na Zakarpatí velmi často. Jako by sám dával tušit, až bytostný rozchod s dnes už padlou epochou dějin a jejich bláznivého experimentu. 

Foto: Užhorod - pohled z okna hotelu

Kostely v celé okolní krajině rostou vůbec jako houby po dešti a dávají tak znovu svými zlatými baňkami ukrajinským vesnicím vizáž staré předrevoluční matičky Rusi. To všechno dohromady tedy dnes tvoří velmi pestrou směsici vlivů a kultur. To dokládá nejlépe právě Užhorod se svou řecko-katolickou katedrálou na kopci nad tzv. Starým Galagem, který se zase se svými alejemi a bulváry podobá přímořské Oděse 19. století. Bude-li se Vám však zdát, že jste spíše v pražských Dejvicích, ani tím se nebudete příliš mýlit. Vládní budovy totiž nechala postavit československá vláda ve 20. a 30. letech minulého století.

Po nekonečné rovině uherských nížin a jejich vesnic s velmi typickou karpatskou architekturou svých stavení se náš autobus stáčí do hor a začíná naše pomalé kodrcání. Zde přichází pro změnu přirozený požadavek klidu a humoru, jinak “jisté“ výmoly v silnici po celém odpoledni jen těžko přežijete. Odměnou jsou však dokonalé výhledy po tiché krajině Podkarpatské Rusi, v kterých jsou neméně dokonale nakresleny horské vesničky, z nichž jedna, ne úplně neznámá - Koločava je nám cílem.  

Foto: Koločava - četnická stanice a kostelík

Zde se můžeme živě přenést pro změnu do světa Ivana Olbrachta a jeho hrdinů. Nechybí skanzen, hřbitov i muzeum I. Olbrachta, o které se vytrvale stará rodina p. Natálie. Její slova však nejsou průvodcem pouhým životem románových postav a jejich reálných předloh, ale také obecně životem tohoto malého světa jako stvořeného pro sebe samého. Ještě chvíli se budeme toulat autobusem mezi zelenými stráněmi Boržavy. Zítra však čeká vodopád Šepot a především cesta do centra západní Ukrajiny - Lvova.

Lvov. Polský, ukrajinský? Dnes ukrajinský

Lvov byl pro celý Sovětský svaz vždy čímsi specifickým, západním. Jen zde bylo možné studovat městskou zástavbu západních nepřátel. Ne náhodou sem jezdili všichni sovětští režiséři natáčet, když bylo třeba přenést se kulisami do středoevropského prostoru. A opravdu, Lvov je dodnes čímsi pro Ukrajinu velmi specifickým až cizím. Sám byl totiž po celé své dějiny především důležitým polským centrem, téměř na úrovni Krakova a to je na něm zřetelně dodnes znát. Své stopy zde v památkách zanechaly mnohé vlivy. Polské měšťanstvo a jeho přepychové kupecké domy, snad všechny důležité římsko-katolické řády ve svých klášterech a kostelích, Řecko-katolíci, ba dokonce i Arméni se svou autonomní církví. Směsice je to znovu až příznačná pro celou oblast, která byla vždy velkou křižovatkou národů a kultur. 

Foto: Lvov - socha Neptuna

Při našem příjezdu zde probíhá ukrajinský svátek nezávislosti. A tak je znovu veškerá pestrost sjednocována pod malými modrožlutými vlaječkami a bílými krojovými košilemi, které zde má dnes na sobě nejeden mladý pár. Snad i socha Adama Mickiewicze dostala svou košili. Jen Poláky už zde potkáte dnes snad jen s fotoaparáty, když pomalu přelouskávají ukrajinskou azbuku stejně jako Vy. Lvov byl totiž při příchodu východních osvobozeneckých sovětských sil zabrán a polské obyvatelstvo vystěhováno. Dnes už jsou však vztahy urovnány a my tak můžeme konečně usednout na trochu boršče pod sochou pro změnu Tarase Ševčenka a přisednout tak ke všem (a že jich je) pouličním šachistům, pořádajících dnes snad národní šachový turnaj. Zítra už zase čeká cesta dál a tak dáváme sbohem tomuto velmi zajímavému a bohudík všem válečným bojům uchráněnému městu.  

Následná cesta směřuje přes polský Przemyśl, zastávkou je dobře známý památník v Dukle, až do slovenského centra všech Rusínů (starého karpatského národa, který nás “doprovází“ po celé naše putování) - města Bardějov. Jeho goticky čisté zástavbě a kostelu sv. Jiljí s tolik pro východní Slovensko typickou tzv. kalvárií, se možná nevyrovnají ani samotné Košice. Ani není nutné připomenout, že jsme právě na “území“ listiny UNESCA. Za výjimečnou pozornost pak ale stojí především nenápadné muzeum místních pravoslavných ikon sesbíraných po malých dřevěných kostelících celého Šariše. Některé jsou opravdovými klenoty, za které by se nemuselo stydět leckteré slavné byzantské či ruské muzeum. Sami pak skrze své lidové tvořitele a jejich autentickou tvořivost prozrazují zase něco “málo“ o zdejších. 

Foto: Dukla - Údolí smrti

Času není nazbyt, míříme spěšně k poslední zastávce, a to přímo do jednoho z těchto dřevěných kostelíků, které jsou zde hojně rozesety po kraji a jsou dodnes citlivě uchovávány místními rodinami. Jedna z nich nás tím “svým“ i sama provádí. Většina z nás se shoduje, že jde o nejlepší zastávku. Jak jen její přitažlivost vystihnout? Samy “mrtvé fotografie“ toto nezvládnou. To se prostě musí vidět a zažít, praví většina. A znovu jsme u toho tolik intuitivně cítěného a přitom zase tak těžko určitého. Stejná otázka a stejná odpověď jako na začátku. I ten Východ má něco do sebe, shoduje se autobus. Přesto je jedno jisté, je třeba jet znovu, nezůstat pouze u předkrmů a znovu si odvézt (vyjma prázdných fotografií) to něco, co je jen pro nás samotné. Tak kam příště? Že by Balkán? Což takhle Bosnu, Albánii nebo slavný Ohrid v Makedonii? I východních nabídek má brněnská CK Travel 2002 celou řádku, tak vzhůru! 

- PR článek -

Článek byl zobrazen 6 620 krát.